Stojí na kopcích …

„Stojí na kopcích, štíhlé a vznešené a shlíží dolů do krajiny. Staví se jen v dobách hlubokého míru a za jediným účelem. Povznést člověka a jeho ducha alespoň na chvíli nad povrch země. Rozhledny. Turisty přitahují jako magnet střelku kompasu, rodinám poskytují cíl procházek, milencům soukromí, putujícím romantikům nezapomenutelné zážitky a všem dohromady možnost vystoupat na vrchol a získat tak nadhled nad krajinou, nad lidmi, nad životem a nad smrtí.“

Toto souvětí jsem si záměrně vypůjčil z průvodního slova Luďka Munzara, které uvádělo každý z patnácti dílů populárního seriálu „Rozhlédni se člověče“ na přelomu tisíciletí. Zaujala mě především druhá věta, která je v současné době víc než aktuální. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem si při úvodních slovech na nedávné vernisáži k výstavě mých kreseb posteskl nad nízkým počtem postavených rozhleden v tomto roce. Po předchozích tučných letech, kdy naši zemi obohatily ročně i desítky nových staveb, je letošní součet víc než alarmující. Z pěti nových objektů jsou bohužel jen tři novostavby. Navíc jedna z nich už stojí od loňska, ale covidová opatření její otevření posunula až do letošního roku, zbývající dvě jsou pro změnu opravené nebo rekonstruované starší stavby. Jako kdyby nám covid, válečné události, vysoká inflace, nedostatek energie, ale především nedostatek zdravého rozumu nenápadně naznačily, jakým směrem se v následujícím období budeme pohybovat.

Velice rád bych se mýlil, ale domnívám se, že doba, kdy se nám dařilo a bylo skvěle, je už bohužel nenávratně za námi!

Šťastný nový rok!