Můj souboj s časem a nečasem
Je smutné, když člověk ve zralém věku zjistí, že jeho plány a představy mohou být někdy značně naivní zvláště, když k nim přistupuje jako k povinnosti. Protože tam, kde chybí radost a nadšení se musí počítat s problémy. Zkrátka nadešel konec léta a časný podzim, moje nejoblíbenější doba k výjezdům, a před očima se mně stále promítá ještě dlouhý seznam restů, které je třeba sprovodit ze světa!
Hned při prvním výletu na Kunětickou horu se potíže vyskytly už cestou. Od záchytného parkoviště stoupá ke hradu docela solidní asfaltka. Na jejím začátku mě však překvapila cedule se zákazem vjezdu cyklistů! Je mně jasné, že ten, kdo ji sem instaloval, chtěl patrně ochránit davy putujících pěšáků před „zběsile pádícími“ protijedoucími cyklisty. Já ale jedu nahoru, kam to vzhledem ke sklonu rychle ani nejde, a proto si dovolím přísnou značku ignorovat. Cestou jsem potkal asi šest důchodců a žádné konflikty jsem s nimi řešit nemusel. Potíže nastaly až v pokladně hradu, kde mě mladý pokladník velice rychle umravnil. Dokud se nepřezuji, nemůžu v nášlapných tretrách prohlídku věže absolvovat! Protože bačkory sebou zpravidla nevozím, byl jsem najednou v koncích. Přeci jsem nevážil tak dlouhou cestu vlakem jen proto, abych se na hrad díval z uctivé vzdálenosti! Vzpomněl jsem si ale na svoje letní putování po hradech Českého ráje a navrhnul jsem jít naboso. To mně bylo dovoleno a tak jsem Kunětickou horu mohl nakonec ze svého seznamu odškrtnout jako vyřízenou! Uff, to se mně ulevilo!
Na další prodloužený víkend máme zamluvený pobyt na Hané. Odtud se pokusím během 4 dnů zdolat několik těžko dosažitelných moravských hradů, které bych z Plzně na otočku asi nedal. Už samotný dlouhý přesun je třeba maximálně využít a tak cestou zastavujeme na hradě Svojanov. Čím více však pronikáme do nitra Moravy, o to víc je zřejmé, že očekávané babí léto se ani tady nedostavilo a tak nám nezbývá, než s olověnou oblohou nad hlavou začít druhý den plnit stanovený plán. První na ráně je hrad Helfštýn, který je proslulý hojně navštěvovaným letním kovářským sympoziem. Dnes nás tady naštěstí přivítalo jen pár velice originálních kovových skulptur, ale jinak zde panuje klid a mír. Jen kousek odtud nás vítá Starý Jičín, kde ovšem narážíme na zamčené dveře. Naštěstí je na nich pověšená cedulka s telefonním číslem na kastelána. Hodinku čekání využijeme k obědu a pak už se můžeme kochat výhledy z nově rekonstruované věže! Tak to byl docela cenný skalp, protože vracet bych se sem znovu nechtěl. Další zastávkou jsou Hukvaldy. Ke hradu směřují rozlehlou oborou dvě cesty. Jedna přímá, vedoucí nejkratší cestou kolmo do strmého kopce a na kole absolutně nesjízdná a druhá, pozvolná asfaltová, která se do masivu kopce postupně zařezává. Problém je v tom, že hned na jejím začátku se hrdě tyčí dopravní značka se zákazem vjezdu cyklistů. Tak to už tady letos jednou bylo! Škoda, protože cesta je opravdu přehledná a bezpečná. Protože počasí k večeru nečekaně ukázalo svojí lepší tvář, využíváme přesun na základnu ještě k návštěvě známé Štramberské Trúby u Kopřivnice.
Druhý den se ale probouzíme do uplakaného rána. Nedá se nic dělat, stanovený plán se musí splnit, protože sem přece letos nepojedu takovou dálku ještě jednou! Cílem jsou nedaleké Malenovice u Zlína. Objíždět to vše dnes na kole, asi bych vynechal slůvko nedaleké, ale autem to je opravdu kousíček. I tady bohužel narážíme na zabedněnou bránu, tentokrát ale s nápisem, že hrad je v rekonstrukci. Naštěstí zde potkáváme ochotného správce, od něhož získávám tolik potřebné informace. A teď už nám zbývá jen známý hrad Buchlov na jižní Moravě. Ale přesto, že mám tuto oblast spojenou s azurovou oblohou, zrajícími hrozny a od sluníčka vypálenou trávou, dnes je všechno jinak. Nízko letící mraky vygumovaly nedaleké Chřiby a tak si o dalekých výhledech můžeme nechat jenom zdát. Přesto se zúčastníme prohlídky hradu, ale na věž nás přísná paní průvodkyně nechce pustit. Když jí vysvětlím svoje ušlechtilé cíle, nechá se nakonec přemluvit. Nabízí tedy tuto možnosti i ostatním v domnění, že se nikdo další nepřihlásí. Opak je pravdou a celá skupina rázem zaplní otevřený ochoz věže právě v okamžiku, kdy ho olízl nějaký černý mrak s velice nízkou plochou dráhou letu, takže není vidět ani na nádvoří pod sebou! Škoda, znám ten kraj velice dobře a vím, o co jsme ochuzeni. V dálce tuším vrcholky Bílých Karpat a Hostýnských vrchů, pod nimi se rozprostírá úrodný Dolnomoravský úval s malebným Slováckem a za sebou se nám zvedají vrcholky zalesněných Chřibů. Inu, není každý den posvícení! A po posvícení bývá ještě hůř! To přeci všichni známe!
Cestu na západ Čech jsem chtěl využít alespoň k návštěvě Nového hradu u Blanska, kde už jsem v létě jednou marně bouchal na zamčená vrata, ale vytrvalý déšť nám totálně změnil plány! Ach Moravo, sladká Moravo, tys nás letos ale vypekla!
Blíží se konec září a tak musím opět zabrat naplno. Jednodenní výlet na hrad Rychmburk u Chrastu patří do kategorie „selanka“. Potěšitelné je, že po předchozí domluvě jsem navíc vpuštěn do oficiálně uzavřeného objektu a je mně umožněna i prohlídka mohutné věže. Možná, že za dva roky už bude vše jinak a budou se sem moci podívat i běžní návštěvníci.
Ale už následující den by se mnou asi nikdo neměnil. Vstávám ve čtyři a o hodinu později uháním rychlíkem do Mohelnice. Odtud se mlhavým ránem vydávám na pohádkový hrad Bouzov, kde však musím vyčkat na začátek prohlídkového okruhu. Jsem jako na trní, každá minuta se počítá! Krátký pobyt na Moravě musím totiž využít co nejvíce. Přes Litovel a Červenku záhy dobývám další bájný hrad Sovinec v Nízkém Jeseníku. Ve stoupání ke hradu mám ale dojem, že jsem se ocitl spíše ve „Vysokém Jeseníku“. V nasazeném tempu ale nemůžu polevit, protože nevím, kolik zdejší prohlídka zabere času. Věž je naštěstí volně přístupná bez průvodce a tak si můžu dovolit i luxus jednoho párku v hradní krčmě. Oč byl výjezd náročnější, o to je návrat do Červenky příjemnější. Na nádraží přijíždím dokonce s malým náskokem a tak dnešní úspěšný den stačím ještě před příjezdem vlaku oslavit dvěma orosenými půllitry! Zasloužím si je!
Září se nenápadně překlopilo do října, dny se krátí a teploty snižují. Přesto si vybírám jeden slunný den, který se náhodou shoduje i s tradičním jarmarkem na Novém hradě u Blanska a dávám si malou derniéru. Jsem plný očekávání, zda dnes bude konečně otevřeno. Z nervozity mě naštěstí brzy vyvede množství zaparkovaných aut u odbočky ke hradu. Cestou se doslova probíjím davy putujících turistů. Na hradě se mísí vůně párků, sýrů, piva a jiných krajových specialit a lidí je tady tolik, že ani není místo na ustájení kola. To je mně ale docela fuk, protože v tuto chvíli mám oči pouze pro kamennou věž! Napotřetí se to konečně povedlo! Cenný skalp zapíjím při čekání na vlak v Blansku opět dvěma orosenými!
Protože počasí v druhé polovině října konečně začalo připomínat babí léto, vydávám se letos na poslední velkou cestu na Moravu. Vstávám opět časně, abych se už v jedenáct hodin mohl zakousnout do kopce do Zaječí. Odtud je to totiž přes další kopec jen kousek do Mikulova, kde mě na Kozím hrádku už čeká individuální prohlídka. Mikulov, Svatý kopeček, Turold, Pálava, vše jako na dlani a navíc zalité podzimním sluncem. Jak já miluji tento kouzelný kout naší země! A proto odsud vůbec nespěchám, i když chci ještě navštívit Lednici s novou rozhlednou na lázeňské kolonádě. Protože jsem cestou docela zabral, zbyla mně nakonec trocha času na prodloužení hezké prosluněné chvilky a zajíždím na opravený Minaret. A tím jsem letos na kole definitivně skončil!
Koncem listopadu se ještě podívám vlakem do blízkých Domažlic na Chodský hrad a druhý den naposledy na Moravu do Brna, kde nemohu vynechat známý Špilberk. Na západě Čech mně přivítala arzurová obloha a teplo, zato na jižní Moravě jsem přijel do lezavé zimy a mlhy. Byly to letos ale divné paradoxy!
Dva nejznámější české hrady jsem si nechal nakonec. Již dlouho dopředu jsem si zjistil, že koncem roku budou oba otevřené pro veřejnost. První na řadě byl Křivoklát a o pár dní později také Karlštejn. Tím jsem ukončil svoje letošní putování, ale slavit stále nemohu. Zbývá ještě Grabštejn u Hrádku nad Nisou a Pernštejn na Moravě. Postupným brouzdáním na internetu objevuji ještě další kusy! Co byste říkali třeba hradu Lukov a Brumov ve Zlínském kraji? A co takhle hrad Krupka na opačném konci u Teplic. V úvahu připadá také hrad v jihočeské Soběslavi a třeba i tvrz Tichá u Dolního Dvořiště! Našel jsem také zajímavý hrad Freudenstein nad Jáchymovem a napočítal asi osm věží na hradě Veveří u Brna! Co s tím?
Moje smělé plány, že vše stihnu do konce roku, dostaly vážnou trhlinu. Z avizované oslavy tedy zatím nebude nic! Závazný termín stanovený na začátek dubna je ohrožen! Něco se dá zvládnout vlakem i v zimě, zbytek bych rád dorazil v březnu na kole, ale už teď vím, že teplo mně u toho rozhodně nebude!