Moje zimní rozhledny

Po předložení všech materiálů hradních a zámeckých věží koncem ledna, jsem od pana redaktora Cykloknih dostal zcela nečekanou otázku spojenou s nabídkou. Ta otázka zněla: „Jak jsi na tom s rozhlednami?“ Moje odpověď byla také prostá: „Stále na nich pracuji, v současné době mám kompletně zpracováno 52 nových objektů“. Další otázka byla logická. „To je špatné číslo, podařilo by se tě dát dohromady ucelenou šedesátku?“  Po chvíli přemýšlení kývám souhlasně hlavou s dovětkem: „Pokud počkáš do poloviny března, dorazím i tu zbylou osmičku, i kdybych na ně měl jezdit taxíkem!“ A pak už následovala ta nabídka. Co bys tomu říkal, kdybychom se pokusili vydat současně dvě knihy najednou! Jednu o hradních a zámeckých věžích a druhou o nových rozhlednách! Přiznám se, že se z té zprávy pode mnou trochu rozhoupala podlaha, ale vzápětí jsem souhlasil, protože komu se povede, aby mu vyšly současně dvě knihy! Byla to pro mě docela silná výzva a myslím, že nebudu přehánět, když prozradím, že mě čekal i zcela mimořádný výkon! Ne, že bych se bál pár rozhlednových kilometrů během měsíce, ale je zapotřebí si uvědomit, že nebylo léto, nýbrž začátek února!

Hned po příchodu domů jsem sednul k internetu a hledal, kde se zbylé krasavice vlastně nacházejí a jaké je k nim spojení. Ale jako na potvoru, pět z osmi rozhleden leželo na Moravě, kdybych měl být úplně přesný tak na Moravě dvě a ve Slezsku, kam je spojení ještě o něco komplikovanější, tři. Nabízely se dvě možnosti. Buď vzít auto a dojet doprostřed, třeba někam k Novému Jičínu, kde si zajistit nocleh a odtud pak podnikat výpady na všechny strany nebo se pokusit téměř o nemožné a ty rozhledny jednoduše zvládnout postupně pomocí vlaku z Plzně na otočku!

Ale protože už od svého stvoření je člověk od přírody lenivý, rozhodl jsem jít cestou nejmenšího odporu a pokusit se navštívit nejprve ty nejbližší. Tak se stalo, že jsem v polovině února nejprve vlakem zajel do nedalekých Kralup nad Vltavou a vystoupal na rozhlednu Radovič. Za tři dny jsem se s kamarádem vydal do Starého Města pod Sněžníkem a ve sněhu jsme se dobrodili na lyžaři obleženou Štvanici a hned následující den jsem se vydal ke Kolínu a z Nové Vsi zdolal Bedřichovu vyhlídku. Měl jsem velké štěstí na počasí, protože letošní únor byl mimořádně slunečný a jako stvořený pro pěší výlety.

Na poslední dva pěkné únorové dny jsem si schoval návštěvu Slezska a Moravy. Vstával jsem ve čtyři, i když jsem byl přesvědčený, že jsem od dvou hodin nespal a v 5.20 odjel přes Prahu Pendolinem do Ostravy – Svinova. Tam jsem přestoupil na osobák a s desetiminutovým zpožděním dojel do nedaleké Opavy. Po šesti hodinách jízdy vlakem jsem konečně vyměnil polstrovanou sedačku za strohé sedlo svého kola a vydal se na první rozhlednu do Sosnové. Přiznám se, že dát si bez předchozího rozježdění rovnou padesátku neznámým terénem s neustálým počítáním času a ujetých kilometrů, abych se do večera zase stihnul vrátit domů, mně na pohodě rozhodně nepřidalo. Zvláště, když po sjezdu do Sosnové jsem viděl, co mě vzápětí čeká. Rozhledna na Anenském vrchu totiž stojí na vysokém kopci nad obcí a já jsem napoprvé netrefil tu správnou přístupovou cestu. Druhý pokus byl naštěstí platný, ale přišel jsem zbytečně o další drahocenné minuty. Protože při letmém propočtu jsem zjistil, že stále jedu podle časového plánu, zpáteční cestu do Opavy jsem se rozhodl využít ještě k návštěvě dosud rozestavěné betonové rozhledny ve Stěbořicích. Ta už mě naštěstí zdáli vítala svojí šedivou novotou a k mému dalšímu štěstí nestála na žádném špičáku, jako ta předchozí. Udělal jsem si pár fotek i s dělníky na lešení a mazal jsem co nejrychleji do Opavy, kterou už jsem v oparu viděl pouhým okem. S vidinou brzkého jídla a pití jsem se nijak nešetřil, ale předchozí absence tréninku byla více než znatelná. Pokud by se někomu zdálo, že příjezd na nádraží osm minut před odjezdem vlaku je opravdu infarktový, tak já jsem to považoval za skvělý výkon. Pět minut z náskoku jsem ještě ve vedlejší prodejně ukrojil k nákupu dvou plechovek zlatavého obsahu a po dosednutí na sedačku vozu se vlak dal za dvě minuty, přesně podle jízdního řádu, do pohybu! Tak nějak si představuji beze zbytku využitý čas! A když navíc klapnul ve Svinově i přípoj do Pendolina, které mě bez přestupu dovezlo až domů, oddal jsem se nejprve zaslouženému bužírování a následně i sladkému snění z dobře vykonané práce! Po dvacáté hodině jsem už odemykal dveře svého bytu a docela se těšil do postele.

Hned druhý den mě totiž čekala velice podobná cesta, tentokráte do Hranic na Moravě se shodným začátkem. To znamená vstávání ve čtyři a odjezd v 5.20. Dnes jsem ale pro změnu „přibalil“ kamaráda, aby nám cesta příjemně utíkala. Do Matičky jsme dorazili na čas, ale při čekání na Valašský expres nás rozhodily narůstající minuty zpoždění našeho vlaku. Začalo to pětkou a přes desítku jsme se záhy dostali na dvacet. Pak informační cedule dokonce zhasla, na perón přijel úplně jiný vlak a po něm konečně ten náš! S rovnými čtyřiceti minutami na odjezdu! Samozřejmě, že jsme horečnatě přemýšleli, jak se zachovat. Nabízely se tři varianty. Zbaběle to otočit a vrátit se domů nebo místo dvou rozhleden dát jenom jednu nebo překopat celý návrat a místo v osm přijet o dvě hodiny déle. Vzhledem k tomu, že mám nůž na krku a televizní rosničky předpovídaly poslední pěkný den, nebylo to pro nás těžké rozhodnutí. Samozřejmě, že vlak si svých čtyřicet minut přivezl až do Hranic. Pokleslou náladu nám ale při každém zastavení „zlepšilo“ vlakové hlášení, ve kterém se nám dopravce omlouval za vzniklé zpoždění. Přípojný osobák do Bělotína v půl jedenácté, kterým jsme si chtěli zkrátit cestu o dalších sedm kilometrů, už samozřejmě nečekal. To byla další čmouha na kráse dnešního jinak velmi slunečného dne.

S tím, že do obce Veselí, ležící na samém okraji Oderských vrchů to bude do kopce, jsem už dopředu počítal, ale že to bude takový krpál, jsem neměl nejmenší tušení. Silnice se dokonce zavlnila dvěma serpentinami za sebou a na vrcholu nás přivítal docela solidní vichr. Rozhledna na konci obce ale zářila svoji typickou černou novotou a tak se nám naše pochroumaná nálada zase o kousek zlepšila. Následoval dlouhý sjezd do Oder, kde jsme pracně nabytou výšku vzápětí ztratili. Ale vítr byl dnes naštěstí naším spojencem a tak nás postupně přes Fulnek dotlačil až do Bílovce. Tady jsme zahájili výjezd na další novinku, dřevěnou rozhlednu ve Slatině. A opět se nám do cesty postavil prudký kopec, ale tentokrát byl o jeden stupeň milosrdnější. I tato rozhledna zářila ještě novotou. Aby ne, vždyť obě teprve čekají na svoje slavnostní otevření. Ani zde se moc nezdržujeme a po nezbytném focení sjíždíme opačnou stranu do Bílovce a vzápětí do Studénky na vlak. Ve Studénce si kupujeme rezervaci na kolo a osobákem se přibližujeme do rychlíkové stanice v Hranicích. Tady se na informační ceduli nečekaně objevuje rychlík Ostravan, se kterým jsme nepočítali a tak u ochotné paní pokladní vracíme zakoupenou rezervaci na následný rychlík a chceme si zakoupit novou na ten právě vyhlídnutý. Ovšem rezervační systém s ní přestal komunikovat a tak vyrážíme do boje přímo na perón s tím, že to nějak u pana vlakvedoucího „uhrajeme“. Byla to paní vlakvedoucí a měla všechny háky ve vlaku volné. Aby ne, kdo by také v únoru cestoval s kolem, že! Ovšem už neplatíme 35,- Kč jako v pokladně, ale rovnou padesátku! Kamarád navíc přípatek 125,- Kč za použití vlaku v komerčním riziku dráhy, což mně do dneška nikdo pořádně nevysvětlil. Ptáte se, proč jenom on? Inu já jsem si ho předplatil už včera v Pendolinu a dráha je tak velkorysá, že tento doklad platí celé dva dny! Po této transakci zjišťujeme, že kdyby se kamarád zřekl svých režijních výhod a zakoupil si 75 % slevu, na kterou už má nárok, vyšlo by mu to dokonce o deset korun levněji! Zajímavý poznatek! Do Prahy přijíždíme přísně včas a tak máme šanci stihnout za šest minut odjíždějící rychlík do Plzně. Tak to je skvělé, ovšem problém je v tom, že máme koupenou rezervaci na kola až na další vlak, který jede za hodinu. Nenechám se tím ale nijak rozhodit a věřím, že se s vlakvedoucím domluvíme a přepraví nám kola i na doklad od jiného čísla vlaku. Koneckonců dráha by o nic nepřišla. Ale ouvej, pan Vláček je velký předpisář a byrokrat a jakoukoliv diskusi odmítá se slovy, že máme počkat hodinu na „náš“ vlak, což samozřejmě nemůžeme akceptovat. Jsme totiž od čtyř hodin na nohou a nikdo z nás netouží strávit „příjemnou“ hodinku na hlučném Wilsoňáku. Nezbývá, než si nechat vystavit nový rezervační doklad za dalších padesát korun a svěřit se opět do rukou dráhy. Přijíždíme ve 21 hodin, vlastně hodinu po původně plánovaném čase a hodinu před tím naším dnešním improvizovaným! Přiznám se bez mučení, že toho za ty poslední dva dny mám docela dost. A abyste se nemysleli, že jsem nějaký Strýček Skrblík, když tady vyčísluji ty různé příplatky, ale vězte, že přestože mám dráhu jako celoživotní zaměstnanec „zadarmo“, za ty dva dny jsem zaplatil jenom za rezervaci a kolo neskutečných 813,- Kč. Skoro si myslím, že varianta s autem a noclehem by snad byla o něco příznivější. Především bych se pořádně vyspal a možná bych zvládnul i tu Stezku Valašku na Pustevnách, která stále ještě čeká na moje objevení.

 A když už jsem u té statistiky, musím se pochlubit, že na kole jsem za poslední dva únorové dny najel sice bídných 125 kilometrů, zato vlaky Českých drah velice solidních 1821 kilometrů!

Neuběhl ani týden a už se chystám na další objevnou jízdu. Cíl je tentokrát nedaleko, pár kilometrů od jihočeské Kaplice. Co je to oproti vzdálenému Slezsku! Tomu odpovídá i rozumné vstávání v šest a odjezd v osm hodin. Svoji cestu začínám v informačním centru a posléze i na městském úřadu v Kaplici, kde se dozvídám cenné informace o rozhledně a hlavně o přístupové cestě, která ještě není vyznačena na mapách. Přestože jedu najisto a za hradišťskou Hájenkou zatáčím hned doleva, do cesty se mně staví docela solidní kopec. Teprve po pár metrech zjišťuji, že to byla jenom taková malá předehra. To důležité na mě teprve čeká za turistickým přístřeškem na mělkém sedle mezi hlavním a vedlejším vrcholem. Přestože cesta nevede kolmo do kopce, nýbrž jen hodně šikmo svahem, je ultrastrmá! Snažím se vyjet co nejvýše a tajně doufám, že nespadnu, ale stoupání je nad moje síly! Asi v polovině zapadám předním kolem do díry po velkém kameni a je vymalováno. Nasednout se ani nepokouším a zbytek cesty potupně tlačím. Tak to už tady dlouho nebylo, zvláště když se ohlédnu do nedaleké minulosti, kdy jsem zdolal na jeden zátah podobné kopce na rozhlednu Růženka a hrad Blansko. Snad možná, kdyby cesta nebyla tak čerstvě vybagrovaná a trošku rovnější bez kusů štěrku a malých balvanů a hlavně bez děr po těch větších kamenech, ale stejně nevím, nevím.  Ten šílený sklon by se tím stejně nenarovnal. Jen tak si domýšlím, jaký to asi musel být výhled z kabiny naloženého náklaďáku a to jak cestou nahoru, tak hlavně dolů! Největší překvapení mě ale čeká na vrcholu. Kromě sněhového pole, s nímž jsem tak trochu počítal, to byla zamčená branka na schodiště do věže. A s tím nepočítal ani pan místostarosta, který mně před pár minutami na úřadě tvrdil, že je otevřeno! Škoda, určitě jsem byl ochuzen o parádní výhledy, protože při zpáteční cestě do Besednice jsem měl okolní vrcholky jako na dlani. Od Novohradských hor a Kohoutu, přes Polušku a Kleť až na Šumavu! Jen na ty slibované Alpy asi nebylo to ideální počasí, ale já jsem už je dnes jednou viděl na monitoru u místostarosty.

Protože bylo, až na bouřlivý vítr, docela solidní počasí, pokouším se dojet až do Budějovic na rychlík. Mám na to necelé dvě hodiny, ale za Besednici zjišťuji, že by to asi bylo na moje, po zimě stále nerozhýbané nohy, přeci jenom silné kafe a tak se vracím do vsi a zatáčím do Kaplice na vlak. Pro srovnání ještě hledám nějakou mapu, ale jako na potvoru tu nic nemají. Cedule hlásí dvanáct kilometrů a mně zbývá jenom dvaadvacet minut. Navíc si nejsem jist, zda silnice vede do města nebo na nádraží. V Kaplici mají totiž jednu zvláštnost a tou je vlaková stanice. Radní si ji sice kdysi dávno postavili přímo u kolejí, ale rovných pět kilometrů od náměstí! Rychlý sjezd do údolí Malše mě sice navnadil, ale při výjezdu do protisvahu vzápětí propadám trudomyslnosti. Čas pádí nesrovnatelně rychleji, než ubývající kilometry. A navíc teď, jako naschvál, jedu přímo proti bouřlivému větru. Když se konečně přehoupnu přes vrchol stoupání, vidím v dálce betonové věže obilního sila a to stojí skutečně u nádraží! Mám vyhráno a na nádraží přijíždím tři minuty před příjezdem rychlíku z Lince! Tak to bylo zase jednou za půl minuty dvanáct!

Za pár dní se připravuji konečně udělat poslední pomyslný zářez na rámu svého kola a dobýt vzdálené Pustevny. Ale březnové počasí si postavilo hlavu a na první dny měsíce přichystalo ochlazení, s ním spojené sněžení a navíc další vichřici. Zkrátka ideální počasí sedět doma na zadku a zpracovávat nové informace nebo kreslit právě navštívené rozhledny. Pustevny se prozatím odkládají na další týden, ale ve svém životě už jsem několikrát zažil situaci, kdy únor byl jako stvořený pro turistiku, či dokonce cyklistiku a celý březen jsem musel být vlezlý za kamny, jak se praví v tom staročeském přísloví.

Po přechodném ochlazení konečně přišel první jarní den a s ním se vrátilo i tomu odpovídající počasí. Vstávám tradičně ve čtyři a po páté již směřuji do Prahy a dále do Valašského Meziříčí. Abych si co nejvíce usnadnil poslední cestu, měl jsem ještě naplánovaný přestup do osobáku do Rožnova, ale výluka a autobusová přeprava mě od tohoto záměru odradila, zvláště, když za pár minut měl odjíždět osobák do Frenštátu. Jak je všeobecně známo, i odsud se dá vystoupat na Pustevny, ale z opačné strany a cesta je dokonce o nějaký ten metr kratší. Pár minut před dvanáctou se konečně zakusuji do stoupání na Trojanovice, odkud začíná nová asfaltka na hřebeny Beskyd a tiše si gratuluji, jak jsem to geniálně vymyslel! Když jsem tady před dvěma lety závodil jako člen týmu Plzeň v žíle v rámci Handbike maratonu, vypadalo to tady úplně jinak. Byla tma tmoucí, jak už to po půlnoci bývá, vítr urážel větvě mohutných listnáčů a silnice byla samá díra. O to víc jsem se těšil, že si dnešní výjezd s modrou oblohou nad hlavou konečně vychutnám. Ale vyskytla se jedna překážka, se kterou jsem nepočítal. Asi po dvou kilometrech se na silnici začaly objevovat sněhové ostrůvky, které vzápětí vystřídala souvislá sněhová pokrývka. Jet v tom marastu vůbec nešlo, kola se bořila a prokluzovala a tak nezbývalo, než poslední tři kilometry potupně vytlačit! Sníh mně obalil brzdové špalíky tak mohutně, že kola se jen velice neochotně protáčela skrz ucpané vidlice. Zcela vyčerpán jsem po hodině tlačení stanul na hřebeni, kde na hlavní přístupové silnici od Prostřední Bečvy nebylo po sněhu ani památky! S radostí jsem se konečně vyhoupl do sedla, abych po pár metrech opět slézal, protože poslední dvoustovka k rozhledně byla stejně vysněžená, jako celá předchozí cesta. Stezka se mně ale nakonec odvděčila fantastickými výhledy do blízkého i dalekého okolí, takže záhy přehlušila předchozí špatný dojem. Zato ve sjezdu do Prostřední Bečvy by se mně pro změnu hodily zase rukavice. Zapínám si oba dresy a po deseti kilometrech sjezdu jsem rád, že už můžu zase začít šlapat, i když musím přiznat, že dole bylo o poznání tepleji, než v tisíci metrech. A protože jedu rychleji, než jsem si doma naplánoval, stačím si ještě odskočit na oblíbenou Jurkovičovu rozhlednu v Rožnově a poté už směřuji nejkratší cestou na vlak do Valašského Meziříčí. Přijíždím dokonce čtyřicet minut před jeho příjezdem a tak mám dostatek času se v nádražním kiosku za svůj dnešní výkon odměnit domácími utopenci a nějakou tou jedenáctkou.

Tím jsem symbolicky zakončil moje malé zimní putování po zbývajících rozhlednách a s radostí mohu předat veškeré podklady ke zpracování budoucí knihy do redakce.