Moje podzimní rozhlednobraní

Jak u mě bývá zvykem, největší aktivitu směrem k rozhlednám vyvíjím právě na podzim. Je to jednak dáno tím, že plno staveb se otevírá právě po letní sezóně a pak také tím, že doháním zbylé resty z léta, kdy jsem se oddával sladkému lenošení u vody nebo cyklovýletům s kamarády.

Ani letošní rok nebyl výjimkou. Dvakrát dva týdny cykloputování nejprve v Novohradských horách a posléze na Domažlicku zkušeným rozhlednářům napoví, že tyto destinace v posledních letech nezaznamenaly žádnou novou rozhlednovou stavbu, a tak pobyt byl zamřený spíše na poznávání okolní malebné krajiny a zalesněných kopců.

O to větší nápor na mě čekal v září, respektive v říjnu. Blížící se zima a zkracující se dny mě vyhnaly z „nudy“ do terénu. Nejprve přišla na řadu zcela nově otevřená rozhledna Rubačka severně od Třebíče. K přesunu používám samozřejmě vlak, a tak po pěti hodinách drkocání vystupuji v Třebíči, kde mě kromě kamaráda čeká také nevídaná vichřice. Ve zběsilém tempu se držím jeho zadního kola, abychom po necelé hodince, větrům navzdory, stanuli před čerstvě otevřenou rozhlednou. Je pěkná, zajímavá a voní novotou, ale rozhodně by si zasloužila lepší umístění. Zpáteční cestu už volíme nejkratším směrem po hlavní silnici, abychom v teple domova stačili probrat nejnovější novinky. A pak už honem na nádraží, nasednout do vlaku a obrnit se trpělivostí před nekonečnou pětihodinovou štrapácí k domovu. První zářez byl úspěšně odkrojen a už se těším na další!

Tady se musím přiznat, že došlo k docela podstatným a velmi nepříjemným okolnostem. V plánu je Zítkova rozhledna Horka v obci Domanín severně od Bystřice nad Pernštejnem. Vzdálenost čtyři kilometry od nádraží hodlám tentokrát urazit pěšky, a tak kolo nechávám zahálet doma. V šest hodin nasedám v Plzni do rychlíku směr Praha. Ale v Dobřichovicích zůstáváme stát u vjezdu a stojíme tam hodně dlouho. Z vlakového rozhlasu je oznámena porucha výhybky, a tak pokorně čekáme. Po desítkách minut se pomalu dáváme do pohybu, abychom opět po pár metrech zastavili. Hlas nám tentokrát oznamuje, že došlo k mimořádné události a do příjezdu Drážní inspekce to dále nepůjde. Tuším, že zpoždění se bude počítat v řádu vyšších desítek minut, spíše však hodin. Nicméně po krátké pauze se opět dáváme nečekaně do pohybu, ale jen k nejbližšímu nástupišti. Slabší jedinci přestupují do naproti stojícího rychlíku a hodlají se vrátit zpátky do Plzně. Silnější jedinci zůstávají sedět. Nevstával jsem po čtvrté hodině ranní jenom kvůli, abych skončil pár kilometrů od domova v Dobřichovicích na peróně a poté se zase potupně vrátil domů, a tak musím narychlo měnit plány. Na přestup do Žďáru můžu samozřejmě zapomenout, protože na to jsem měl v Praze 44 minut. My nakonec nabíráme minut sedmdesát! Nabízí se ale náhradní varianta a tou je návštěva ještě zatím neotevřené rozhledny Tučín u Přerova. Přestup na Valašský expres stíhám bez problémů, ale problémem se brzy stane vzdálenost rozhledny od přerovského nádraží. Těch sedm a půl kilometru jsem měl původně v plánu zdolat opět na kole, ale to dnes zůstalo doma. No nic, alespoň se hezky projdu. Vychází mně patnáct kilometrů na necelých pět hodin času. Jinými slovy, udržet rychlost tři kilometry v hodině bych snad dokázal i pozpátku. Když konečně opustím hranice města, otevře se přede mnou nádherná krajina Hostýnských vrchů s dominantním Hostýnem a Kelčským Javorníkem, a vlevo nevýrazné návrší s novou rozhlednou. Mám dojem, že jsem kousek od cíle, a tak mě okamžitě napadá bláznivá myšlenka, že bych to mohl zvládnout i do příjezdu dřívějšího vlaku, který zde jezdí ve dvouhodinovém taktu. To znamená, že vzdálenost přes sedm kilometrů tam a přes sedm zase zpět musím zvládnout za dvě a půl hodiny! Průměrnou rychlost jsem si tedy furiantsky posunul ze tří na více jak šest kilometrů v hodině. Tak tomu říkám solidně hozená rukavice! Pak ale na prozkoumání dosud uzavřené rozhledny nebudu mít ani minutu. Nasadil jsem si do hlavy pěkného brouka! Odmítám už o tom přemýšlet a když v Tučíně před sebou vidím kilometrové rovné stoupání přímo ke věži, opouštím tuto zběsilou vizi a nechávám vše osudu. Kopec se mně ale nakonec podařilo vyletět docela svižně a na vrcholu opravdu stanu přesně v polovině plánovaného času. Věž je samozřejmě zavřená, s tím jsem konečně i počítal, a tak udělám v rychlosti pouze několik fotek z různých stran a úhlů a pokouším se o nemožné. Protože jsem focením strávil 5 minut, musím je teď nahnat zpět, a tak z kopce střídám běh s chůzí. S batůžkem na zádech to není zas tak jednoduché, ale stále to vypadá nerozhodně. V obci se dokonce snažím stopovat. Samozřejmě, že marně, a tak mně nezbývá než se i nadále spolehnout na svoje nohy. Na kraji Přerova míjím autobusovou zastávku, bohužel opuštěnou. Městský autobus mě skutečně po chvíli předjíždí, ale kdoví, kam má vůbec namířeno. Na dlouhé rovince před nádražím nabývám konečně jistoty, že se mně podaří dorazit na čas. Povedlo se. Přicházím doslova pět minut před dvanáctou, přesněji pět minut před příjezdem vlaku! Stíhám ještě nakoupit dvě zrzavé plechovky do vlaku, protože tekutiny se z mého těla za ty dvě a půl hodiny kamsi vytratily. Spokojeně usedám na jediné volné místo v kupé jinak celkem narvaného vlaku a užívám si slastné chvíle nicnedělání. Z blaženého rozjímání mě ale v následující stanici vyvede šťastný majitel místenky, a tak musím přestoupit do sousedního kupé. Dostávám se do společnosti čtyř podobně spokojených mladíků ve středních letech, jedoucích z vinobraní. Záhy nacházíme společnou řeč, a tak nám cesta do Pardubic, kde vystupují, velmi příjemně utekla. Další překážka byla dnes odstraněna a pomalu se mohu připravit na svoji poslední cestu. Lépe než na poslední cestu snad vyzní obrat: Na poslední rozhlednu!

A tou je už dříve zmiňovaná Zítkova rozhledna Horka u Bystřice nad Pernštejnem. Rychlík do Prahy jede tentokrát podle jízdního řádu, a tak se přestup odehrává bez nejmenších problémů, stejně jako jízda do Žďáru nad Sázavou. Jedinou vadou na kráse je opět přeplněný vlak, ale to už je poslední dobou jev celkem normální. Jen pořád nechápu, kam tolik lidí ve všední dny stále cestuje? Trochu vzrušení přináší paní průvodčí v osobním vlaku do Bystřice. Požaduje po mě jízdenku, kterou samozřejmě nemám. Přestože jsme stále na Vysočině, platí zde totiž nařízení Jihomoravského krajského úřadu, kde v osobních vlacích neplatí režijní průkazky, a tak holt musím platit já! V Bystřici, kde konečně po pěti hodinách vystupuji, mám naštěstí značnou časovou rezervu, a tak si cestu ke věži patřičně užívám. Dokonce mohu při zpáteční cestě prohodit i pár slov s majitelem rozhledny.

Tak takhle nějak pohodově bych si představoval cestování po rozhlednách. Bohužel v mém případě je to stále o jakémsi nestíhání a dohánění, a to není dobré. Protože tam, kde chybí pohoda a převládá stres, jsou sice zážitky zpravidla silnější, ale výsledný dojem je potom celkově hodně narušený.

A teď, ať už konečně žije zima, včetně vánoční přestávky! A pak se zase můžeme těšit na jaro a nové objevy. Ale málem bych zapomněl. Ty čerstvě absolvované cesty a objevené rozhledny musím ještě před zazimováním patřičně zdokumentovat a nakreslit, abyste si o nových objevech mohli na našich webových stránkách přečíst více. A potom teprve budu moci, alespoň symbolicky, hodit svoje unavené nohy na chvíli zase na stůl!