Poslední zámecké zvonění

Jak jsem si začátkem září povzdechl, do úplné spokojenosti mně chybělo zmapovat už jenom posledních pár zámeckých objektů. Bohužel ale většina z nich leží na Moravě, takže je nasnadě, že jejich návštěva bude spojena s určitými potížemi. Mám na vybranou ze dvou možností. Buď si zamluvím nocleh a postupně zámky objedu z jednoho místa nebo budu muset vstávat ve čtyři hodiny a skoro celý den prosedět ve vlaku. Scénář je stále stejný. V pět hodin mně jede rychlík, na Moravě vystoupím před polednem, s jazykem na vestě navštívím jeden zámek a honem spěchám zpátky na vlak domů, kam v lepším případě dojedu v devět hodin večer! Vize je to opravdu „lákavá“, ale na výběr už víc možností zkrátka nemám! Nejprve ovšem musím smazat ještě jeden letní rest. Vlakem se vydávám na svůj oblíbený dvojblok do východních Čech. Z Chocně mám namířeno do Litomyšle, abych se na vlastní oči přesvědčil, že na zámeckou věž se skutečně nemůže. Ne, že bych se na ní nedostal, s paní kastelánkou jsem dopředu domluven, ale na místě jsem se dozvěděl, že věž nemá svůj vlastní vchod a vstupuje se do ní ze šlechtického „obýváku“ až ve druhém patře.  Ten je součástí prohlídkového okruhu a s věží nijak nesouvisí. Na jednu stranu je mně krásné, štíhlé krasavice líto, ale na druhou stranu mně ubylo plno práce! Cestou zpátky do Pardubic ignoruji frekventovanou hlavní silnici přes Vysoké Mýto a vydáváme se oklikou přes zámek Slatiňany. Kdybych v létě věděl, že mě sem osud zavane na podzim ještě jednou, mohl jsem si předchozí cestu ušetřit. Místo toho navštěvuji masivní věž zámku v Pardubicích, o které jsem se dozvěděl až v průběhu léta a pak už zase spěchám na vlak do Prahy.

Abych zachoval rodinnou pohodu a mohl s čistým svědomím absolvovat velký okruh po jižní Moravě, obstaral jsem na sklonku sezony manželce elektrokolo, aby tu krásu mohla vychutnat se mnou. To jsem ale ještě netušil, jaký jsem si na sebe upletl bič! V polovině října využíváme letošní nekonečné babí léto a dosti složitě si objednáváme tři noclehy v malém penzionu v Zaječí. Tou dobou se totiž na jižní Moravě o víkendech konají tradiční hody a vinobraní, takže veškeré kapacity jsou v tyto dny beznadějně obsazené. A já, zase kvůli říjnové otevírací době, potřebuji vyjet právě ve volnu. Pro jistotu odjíždíme z domova už v pátek a hned po ubytování se vydáváme pokořit novou rozhlednu uprostřed vinic nad obcí Kobylí, která teprve čeká na svoje slavnostní otevření. Jmenuje se výstižně Stezka nad vinohrady a na naše poměry je zcela unikátní. Postavena je totiž ve tvaru spirály, která postupně obkrouží celých 360 stupňů. Chodník je smontován bez jediného schodu, takže rozhledna je přístupná i vozíčkářům, kočárkům a teoreticky i cyklistům. Přestože není oficiálně otevřena, přitahuje už dnes množství místních i vzdálených turistů, takže využít lákavou možnost a dosáhnout vrcholu v sedle kola nepřipadá do úvahy. Po malém zdržení při zpáteční cestě v jednom útulném sklípku v nedalekých Vrbcích přijíždíme domů už za tmy. Není se co divit, říjen není červenec! Navíc manželka na mě musí na každém větším stoupání čekat, protože mně to třicítkou do kopce na horském kole bez motoru už jaksi nejede!

V sobotu se rozhodujeme „zabít“ několik zámků jednou ranou.  Abychom si to trochu usnadnili, přemísťujeme se vlakem do Břeclavi, kde se nachází hned první objekt našeho zájmu. U zamčených zámeckých vrat nás ale čeká první velké zklamání. Z vývěsky se dozvídáme, že objekt je otevřen pouze do konce září a my dnes máme polovinu října! Nehodlám se ale vzdát zadarmo a tak zkouším známou fintu. Mířím za radou nejprve do íčka, které je však otevřeno pouze v pracovních dnech.  Poté zkouším ještě místní muzeum, pod jehož správu zámek spadá, ale tam otevírají o víkendech až odpoledne a to už budeme, věřím, o pár desítek kilometrů dále. Přemýšlím, co dělat, přeci sem nepojedu ještě jednou vlakem z Plzně na otočku! Přestože mám z toho docela zamotanou makovici, podél Dyje se nekompromisně stále po rovině přibližujeme do Lednice. V hledáčku mám známý Janův hrad, který je sice v historickém měřítku novostavba, která však byla zbudována záměrně jako romantizující ruina. Lidí jako o pouti, převážně cyklisté a hrad konečně otevřený. Druhé dnešní zklamání mě čeká vzápětí v pokladně. Celé druhé patro a s ním i vyhlídkový ochoz jsou pro špatný stav podlah trvale a dlouhodobě uzavřeny! Škoda, ten hrad by se mně docela hezky kreslil. Odnáším si z toho ale jedno pozitivum: zase budu mít o práci méně!

Být v Lednici a neprojet celý areál by byla škoda a tak se vydáváme kolem zámku k Apollónovu chrámu vystavěnému na malém návrší nad Mlýnským rybníkem. Zástupy lidí nás přesvědčují, že je otevřeno a že jsme sem nejeli zbytečně. Kruhový výhled z ploché střechy objektu je nám odměnou za předchozí příkoří. Přes Tři grácie pokračujeme dále do Valtic. Ale i zde se chvíli zdržíme. Již z dálky nás totiž vítá hlasitá hudba a skupiny lidí se sklenkami vína. Být na jižní Moravě a neokoštovat by byla neomluvitelná chyba, operativně rozhoduje manželka. Kupuji, tak jako ostatní, dvojku bílého a stejně, jako ostatní, za ní platím rovných osmdesát korun! Tak to je teda síla! Navíc bez jediného dokladu, o EET ani nemluvě! Mihnout se tady ČOIka, asi by byl tanec i bez té muziky.  

Kolem kaple Sv. Huberta a chrámu Rendez-vous přijíždíme po poledni s prázdným žaludkem do Valtic, kde je však problém sehnat něco k jídlu. Lidí je všude jak o pouti a veškerá místa u stolů jsou beznadějně obsazena. Nezbývá, než chvíli čekat, až se něco uvolní. Kdybych jel sám, nějak bych to bez jídla vydržel, ale s manželkou si to nemůžu dovolit. Navíc nás čeká výjezd na další vyhlídkovou stavbu -kolonádu Reistna, ležící na vysokém kopci nad městem. Plné parkoviště a zástupy lidí trousící se vzhůru nás přesvědčují, že i tady budeme úspěšní. Ale ouvej. Vstup do objektu je neprodyšně uzavřen! Tak to tedy nechápu. V Lednici je otevřeno a ve Valticích to nejde. Přitom se jedná o jeden areál, navíc zapsaný na prestižním seznamu UNESCO! Tak ze zoufalství navštěvujeme alespoň nedaleké muzeum železné opony, zbudované stylově ve staré celnici a pak rychle mažeme domů, protože je přeci říjen a krajinu brzy ovládne soumrak.

V neděli nám zbývá zdolat už jen nedaleký Mikulov, kde se kromě zdaleka viditelné zámecké věže zachovala i menší kamenná věž. Po úbočí Pavlovských vrchů míříme stále na jih. A manželka na mě na kopcích, stejně jako včera, musí neustále čekat. V jednom stoupání však čekala o něco déle, ale to jsem si vzápětí zdůvodnil. Uprostřed silnice totiž ležela, jakoby spala, nádherná, čerstvě sražená liška. Protože každý živočich má právo na důstojný odpočinek, beru ji za ocas a „uklízím“ do příkopu, aby jí auta dále nelisovala. Po příjezdu do Mikulova se opět probíjíme množstvím turistů, ale na hradě je kupodivu volněji. Štíhlá zámecká věž je ovšem trvale nepřístupná, zato břitová věž je otevřená! A dokonce gratis! Problém ale vyvstal s jejím zařazením. Je to stará stavba, která zde stála ještě před současným zámkem, takže se mně příčí ji jí zařadit mezi zámecké věže. To ovšem znamená, že jsme právě objevili další hradní věž! Sláva! Zase mám o práci postaráno! Spokojeně se pak při březích Novomlýnských nádrží vracíme do penzionu a připravujeme se na pondělní přesun do Plzně. Musím bohužel konstatovat, že tentokrát byla Moravská mise splněna jen částečně.

Konec babího léta využívám ještě k výletu do Českého Krumlova a do Vsetína. Tyto zámky jsem si nechával záměrně na závěr, protože mají otevřeno celoročně. I když k malému nedorozumění došlo zrovna na Krumlově, kde jsem na věž nebyl připuštěn, stejně jako nepřehledné šiky šikmookých návštěvníků. Důvodem nebyla rekonstrukce nebo sanitární den, ale prudký vítr. Tak to mě docela rozesmálo, protože už jsem zdolal více jak čtyři stovky rozhleden, mnohdy docela chatrných a to za jakéhokoliv počasí. Na masivní zámeckou věž s čtyřmetrovými zdmi jsem dnes byl jaksi krátký!

A na závěr mě nakonec přeci jenom čeká repríza Břeclavského zámku. Po předchozí domluvě s vedoucí muzea mně byla přislíbena individuální prohlídka uzavřeného objektu. Zaměstnanec muzea mě nejenom ochotně otevřel zamčená vrata, ale dokonce mě k zámku odvezl svým autem a stejnou službu mně poskytl také při návratu! Tak tomu já říkám příkladná vstřícnost k zákazníkovi! Nutno ovšem podotknout, že kdyby bylo otevřeno už před čtrnácti dny, mohl jsem si dnes tuto cestu odpustit!

K úplné spokojenosti mně ještě chybí navštívit zámek ve Smečně. Z Plzně bych to koncem října na kole na otočku už asi nedal a tak se zbaběle přibližuji do Berouna vlakem a poté kolem Kladna mířím stále na sever. Málokdo ví, že zámek byl za první republiky vybrán mezi kandidáty o prezidentské sídlo, ale jak je všeobecně známo, nakonec zvítězily Lány. V objektu je dnes sice umístěn ústav sociální péče, ale po předchozí domluvě s panem ředitelem jsem opět připuštěn na věž! Logická otázka zní, proč jsem sem teda jezdil, když je objekt nepřístupný. Rozluštění záhady je prosté. Zámek se vždy na dva dny v roce otevírá pro širokou veřejnost, tak proč ho zbytečně ignorovat! Ostatně podobné je to i s hradem Rychmburk u Skutče, který jsem navštívil zrovna před rokem.

Touto jízdou definitivně skončila moje podzimní zámecká anabáze a já se konečně mohu pustit do zpracování nashromážděného materiálu. Na několik měsíců mám teď o práci postaráno. Bude to kombinace psaní na počítači a kreslení. Myslím, že po pár dnech stereotypní práce mně to ranní vstávání na vlak bude asi trochu chybět!